Severní vítr je krutý, raná péče přesto po ruce

Obecně je známo, že severní vítr je krutý, jaké však byly skutečné začátky pobočky v Děčíně v roce 2012?

Vše začalo tím, že se na nás začalo obracet mnoho rodin z Ústeckého regionu s žádostí o službu. Tu jsme jim bohužel nemohli poskytnout, protože jsme neměli dostatečné personální kapacity a ani působnost v daném regionu. Proto jsme se rozhodli a v létě 2011 napsali projekt „Raná péče v Ústeckém kraji,“ který nám podpořila Nadace Sirius. Jednalo se o dlouhodobý projekt na 3 roky s cílem zavést službu raná péče do kraje, kde dosud nebyla pro rodiny s dětmi s postižením dostupná. Jelikož jsme byli v regionu poměrně nová služba a ještě k tomu se sídlem v Praze, byli jsme tak trochu podezřelí. Projekt nám umožnil zřídit v kraji detašované pracoviště (zvolili jsme právě Děčín) a také hlavně přijmout novou kolegyni, která má tento region na starosti.  Tím jsme začali jako služba dostávat konkrétnější podobu. Nejen s novou kolegyní pro Ústecký kraj jsme si dali velmi záležet na tom, abychom osobně navázali spolupráci s místními odborníky (lékaři) a zapojili se do komunitního plánování. Toto úsilí se nám velmi dobře vrátilo a myslím, že díky tomu máme dobrou pozici v regionu.

Informací o rané péči je dnes na internetu hodně, ale většina rodičů, kterým se narodí dítě s postižením, tento termín asi ani nezná a neví, kde má hledat pomoc. Jak se o Vás nejčastěji dozví konkrétní rodiny v Ústeckém kraji?

Jak jsem se již zmínila, když jsme začínali v novém regionu, dali jsme si velmi záležet na tom, abychom navázali spolupráci s místními odborníky. Osobně jsme navštívili neurology, psychology, velké nemocnice a oddělení novorozenecké JIP v regionu. Také jsme se účastnili komunitního plánování na III. obcích a navštívili sociální odbory na Městských úřadech a Úřady práce. Nejčastěji se ale rodiče dozvídají o naší službě z internetu a právě od těchto odborníků.

Ústecký kraj je opravdu velký rajón a musíte tak hodně cestovat. Jak například vypadá typický pracovní den poradkyně na cestách?

To je velmi různé, ale myslím, že platí pravidlo, že se snažíme o časovou a finanční efektivnost našich cest. Tedy pokud jedeme do vzdálenějších míst, snažíme se mít více konzultací v jednom místě. Například pokud vyjíždím já na sever, tak vyjíždím kolem 7h z Prahy, abych v 9h byla v Děčíně na konzultaci. Kolem poledne se zastavím v kanceláři v Děčíně, kde s kolegyní Bárou zajdeme na pracovní oběd. Pro kolegyni Báru Jirákovou funguji jako spojka mezi „centrálou“ v Praze a jako podpora, aby na region nebyla úplně sama. A to jak prakticky (v počtu klientských rodin), tak i tzv. „hlavou“ (sdílíme aktuální dění v regionu a řešíme provozní záležitosti).

Poté se vracíme zpět do kanceláře nebo rovnou pokračuji na další konzultaci/ce a do Prahy se obvykle vracím kolem 19h až 20h večer. V Ústeckém kraji mám jen část svého pracovního úvazku, takže mi takto dlouhé dny vyjdou zhruba 2x do měsíce.

Podobné zkušenosti lidi často sbližují. Udržují například klientské rodiny kontakt také mezi sebou?

Ano a to různým způsobem. Myslím, že dobře se to povedlo právě v Děčíně, kde rodiny měly velkou potřebu se vídat a začít něco společně vytvářet pro svoje děti a tak před třemi lety zde vznikla silná rodičovská skupina, která založila kroužek Krůčky pro svoje hendikepované děti. Na začátku bylo 5 až 6 pravidelných účastníků kroužku, dnes chodí na kroužek přes 20 rodičů se svými dětmi.

Jak vypadá případná spolupráce s dalšími neziskovými či státními organizacemi v Ústeckém regionu?

Řekla bych, že se jedná především o rovinu informativní. Víme o sobě navzájem a předáváme na sebe potřebné kontakty. Aktivně se účastníme komunitního plánování v Děčíně a pak se nám velmi daří spolupráce s odborníky (neuroložkami a psycholožkami) v regionu.

Co Vás osobně inspiruje k další práci? Odkud čerpáte energii k optimismu, který z Vás vyzařuje?

Řekla bych, že hnacím motorem je samotná práce. Je to tím, s jakými lidmi pracuji – klientské rodiny a především výborný pracovní tým, který mám jako oporu za svými zády.

Připravila Adéla Muchová