30 LET DIAKONIE PRAHA

23. září 2020

Letos slaví středisko Diakonie Praha 30. narozeniny aneb zveme vás na výlet do minulosti...

Rok 2020 je pro nás velmi symbolický, slavíme totiž 30. výročí fungování našeho střediska. Přinášíme Vám vyprávění a také slova lidí, kteří jsou naší podstatnou součástí. Je to kulaté jubileum, které nás motivovalo zapátrat v historii a uvědomit si, že pro nás všechny je důležité znát kořeny a pozadí organizace, pro kterou my pracujeme, kterou Vy podporujete anebo Vaši blízcí využívají námi poskytované sociální služby. Často jde o osobní příběhy lidí, kteří tenkrát v porevolučních letech byli u toho… Tak hezké čtení!

30 LET DIAKONIE PRAHA
23. září 2020 - 30 LET DIAKONIE PRAHA

Devadesátky aneb vše začalo ve Strašnicích

První základy dnešnímu středisku Diakonie Praha položila těsně po revoluci paní Dana Caldová. Jako členka Českobratrské církve evangelické, matka syna s postižením a sociální pracovnice v jednom byla oslovena a přizvána znovuobnovenou Diakonií ČCE ke spolupráci (Diakonie ČCE nuceně přerušila činnost v 50. letech, obnovena byla po roce 1989). Synodní rada ČCE pozvala Danu Caldovou na výjezd do Německa, aby společně „odkoukali“ tamní systém a rozmysleli, co bude Diakonie ČCE v České republice vůbec dělat a jak. „Já jsem tehdy sedla a napsala jsem návrh na zřízení stacionáře.“ popisuje svoji vlastní iniciativu a záměr paní Caldová. Od roku 1977 pracovala v tehdy Základní internátní škole pro nevidomé na Hradčanech, vedla poradnu a měla přehled o tom, že řada dětí s těžším kombinovaným postižením nenalezne své umístění a školu. Také proto se vrhla do nové spolupráce s Diakonií a snažila se nacházet řešení. Historie tedy sahá do roku 1990, kdy byl uskutečněn první krok této spolupráce a otevřen denní stacionář ve Strašnicích v Saratovské – dnes Ratolest. Tenkrát to bylo hned druhé diakonické zařízení a zároveň první nestátní stacionář učený pro děti s postižením (mentálním a kombinovaným) v celé Praze. Tyto děti, pro které byl stacionář určen, nebyly před rokem 1989 přijaty do školského systému, mnoho rodin o ně pečovalo doma a nechtěly je dávat do celoročních velkokapacitních ústavů, kde se předpokládalo postupné odpoutání od rodiny. „Cílem v ústavech bylo opatřit děti základní zdravotně sociální péčí a přimět rodiče vzdát se kontroly nad tím, co se s dítětem děje. Proto si někteří rodiče nechávali své děti plně doma, nebyly nikam zařaditelné a bylo to někdy opravdu těžké. Rodiny se často rozpadaly. Toho jsem byla svědkem.“ říká Dana Caldová. Denní stacionář konečně po revoluci pro tuto cílovou skupinu nabízel řešení, byl pro rodiče světlým bodem a vhodnou alternativou. O místa byl tedy logicky velký zájem avšak kapacita omezená. S výběrem klientů tedy pomáhal Prof. PhDr. Zdeněk Matějček se svými spolupracovníky. Tento stacionář pod jménem Ratolest funguje dodnes.

FOTO Dana Caldová

Dana Caldová

FOTO Slavnostní otevření stacionáře ve Strašnicích

Slavnostní otevření stacionáře ve Strašnicích

Stodůlky ve hře

V roce 1994 se pak na Diakonii ČCE obrátili zastupitelé na Praze 5 a výsledkem bylo připojení dalšího zařízení pod správu Diakonie – pracoviště ve Stodůlkách v ulici Vlachova, kde sídlí dnes celé středisko a také stacionáře a odlehčovací služba Na palubě. Přípravu celého přechodu a vypracování budoucího projektu má na starost opět zkušená Dana Caldová, která předává začátkem roku 1995 vedení stacionáře ve Strašnicích své zástupkyni Marcele Friedlové (po ní Strašnice vede paní Beščecová) a sama se stává ředitelkou stodůleckého pracoviště a projektu. Do této doby ve Stodůlkách fungovaly jesle pro zdravé děti (od roku 1983), při kterých byla skupinka asi pěti těžce postižených dětí. Jesle vedla jako ředitelka Iva Procházková. Městská část chtěla, aby toto zařízení i nadále dětem s postižením sloužilo, obávali se změn s privatizací, proto nabídla správu zařízení Diakonii ČCE. Právě v roce 1995 dochází k přejmenování tohoto zařízení a vzniká Rehabilitační centrum (ve své komplexní podobě), které i poté nabízí jesle, ale nově i pro děti s postižením, též integrovanou mateřskou školku a v prvním poschodí zdravotní rehabilitace. Paní Caldové se totiž podařilo navázat spolupráci s americkou nadací Open Society Fund, která podpořila projekt „Začít spolu“, což znamenalo právě prohlubování integrace zdravých dětí a dětí s postižením. Ve Stodůlkách tak vedle sebe mohly být všechny děti dohromady a třeba pro sourozence to bylo perfektní. Na tyto průkopnické roky vzpomíná paní Jana Petrů, která do integrované školky dávala jak svou dceru Kačenku s postižením, tak své dva zdravé syny – dvojčata Martina a Tomáše. I dnes po letech je její dcera Kačka klientkou Týdenního stacionáře Na palubě. „Měla jsem ve Stodůlkách současně Kačenku i kluky. Bylo to super. Zdravých dětí a dětí s postižením bylo tak půl napůl. A Kačka je ve Stodůlkách v Diakonii Praha i dnes. Měla sice deset let pauzu, ale už je zase zpátky a jsme nesmírně spokojení. “

FOTO Kačenka a bráchové dvojčata v roce 1994

Kačenka a bráchové dvojčata v roce 1994

FOTO Kačenka a bráchové dvojčata v roce 2019

Kačenka a bráchové dvojčata v roce 2019

Před tím, než se otevřely nové možnosti, za komunismu byly děti s postižením většinou označeny jako nevzdělatelné, tedy mimo školský systém. A s věkem pak byly často umisťovány do velkokapacitních ústavů někde daleko od rodiny. Tito lidé byli v podstatě schováváni a vyčleňováni na okraj ve všech směrech. Iva Procházková, která byla původní ředitelkou jeslí, byla ve Stodůlkách už v roce 1983, pak při začátcích pod hlavičkou Diakonie a je tu i teď stále, vzpomíná, jak to v časných devadesátkách ve společnosti bylo:  „Pro rodiče dětí s postižením to po revoluci byla ohromná úleva, že mohli své děti začlenit a zároveň si sami odpočinout, vlastně to pozitivně přispělo všem. Jen přístup okolní společnosti se měnil postupně. Když šly tenkrát pracovnice našich jeslí s dětmi s postižením na procházku, tak potkaly po cestě dvě paní. A ty se hned ozvaly: Co to tady je? To bych teda vůbec neukazovala na ulici! To byla první reakce kolemjdoucích. Strašně hezký ale bylo, že tyhle holky – kolegyně měly původně strach, jak se chovat k dětem s postižením, neznaly to. Jesle dřív totiž fungovaly jen pro zdravé děti a tohle propojení zdravých a těch s postižením byla novinka. A v tuhle chvíli přišly holky zpět rozčilené: Co oni si to dovolují vůbec něco takového říct? Postupem času právě i našim holkám se myšlení změnilo, nejdřív měly taky obavy a pak se za ty děti s postižením praly a takové útoky odsuzovaly“ Snad i ty dvě dámy a jim podobné už dnes o lidech s postižením smýšlí jinak a reagují lépe. Od řady lidí, kteří mají děti a dnes už dospělé děti s postižením, slýcháme, že společnost prošla velkou proměnou a je to stále lepší a lepší.

Iva se ještě rozpovídala a říká, co a jak fungovalo: „Bylo tady v době Rehabilitačního centra a integrovaných jeslí 55 dětí, postupně se pak počet snižoval, protože zdravé děti odcházely do normální základní školy a my jsme se vyprofilovali více jako zařízení pro děti s postižením. Ředitelka, jedna účetní, kuchařky, pradleny a uklízečky a personál ve třídách, to bylo vše. Co se týče fungování a řízení provozu ve Stodůlkách, nejprve se všechno v podstatě dělalo za jízdy. Řadu novinek „na papíře“ přinesl projekt „Začít spolu“, ale vlastně jsme přišli na to, že všechny plány, programy, systém práce s dětmi a metody - to tady stejně dávno bylo, prostě dobrá praxe.“

FOTO Iva Procházková s Danou Caldovou

Iva Procházková s Danou Caldovou

Odlehčovací služba ve Stodůlkách byla otevřena v roce 2007. Nejprve využívala byt ve zdravotnickém zařízení Hostinského, později se přesunula do objektu ve Vlachově. V roce 2009 ve Stodůlkách vzniká denní stacionář a týdenní stacionář. Horní věková hranice se rozšiřovala podle toho, jak klienti stárli. V rámci pracoviště Na palubě ve Stodůlkách jsou tedy aktuálně poskytovány tři sociální služby.

 

Raná péče Diakonie

Dalším důležitým momentem ve vývoji, který přišel v roce 1994, bylo propojení Dany Caldové s Alenou Kunovou a Pavlou Skalovou, jejichž záměrem bylo rozběhnout v České republice časnou péči (ranou péči). Potřebovaly se ale pod něco zařadit. Paní Caldová, kterou s tímto nápadem oslovily, k tomu říká: „O práci rané péče v Belgii a Německu jsem již věděla, proto jsem jejich nabídku nadšeně přijala. Speciální pedagogické poradny zde již sice existovaly, ale zabývaly se dětmi školního věku, kdežto raná péče se zabývala dětmi s ohroženým vývojem už od narození a úzce spolupracovala s rodinou v rodinném prostředí, což tady ještě nebylo. Nabízely se tím naprosto nové přístupy a metody práce a prevence.“ Díky aktivitě a elánu těchto žen tedy vznikla Raná péče Diakonie, která měla kancelář také ve Stodůlkách a byla součástí Rehabilitačního centra. Dnes už jsou kanceláře na Barrandově a nově na Žižkově, ale Alena i Pavla pořád pracují jako poradkyně Rané péče Diakonie. A k začátkům říkají: „Na začátku jsme docela tápaly, bylo těžké vymezit hranice služby, protože v této oblasti neexistovala žádná struktura. Řešily jsme, co všechno můžeme rodinám nabídnout? Také pojmu „raná péče“ se využívalo v oblastech od aktivismu za kojení až po speciální pedagogiku. Zpřehlednil to až zákon o sociálních službách. Zpočátku byl klientem každý, kdo se ozval. Pod tíhou vědomí, že se těmto rodinám nikdy nedostalo žádné podpory, jsme prostě neuměly odmítat. Jezdily jsme po celé republice, všude nás odvozil Kunovic bílý Favorit Lojza (někdy také neodvozil – neuměl ukazovat, že mu dochází benzín a tak nás občas vypekl…). Postupem času jsme vymezily cílovku jako děti od 0 do 7 let. Také jsme si začaly ujasňovat, kde chceme působit. Nedalo se jinak, rodin bylo najednou hodně...“ Dnes tato služba pomáhá ročně kolem 400 rodinám, co se tehdy zrodilo „na koleni“ jako prvotina v českém prostředí, je teď profesionální a obdivuhodné.

FOTO Matky zakladatelky Rané péče Diakonie, zleva Alena Kunová, trochu později příchozí Veronika Strenková a Pavla Skalová

Matky zakladatelky Rané péče Diakonie, zleva Alena Kunová, trochu později příchozí Veronika Strenková a Pavla Skalová

Speciální diakonická škola

Během roku 1993 se ve Strašnicích začala rodit idea a potřeba speciální školy při Diakonii, která by byla pro děti s kombinovaným postižením. Jednalo se s Ministerstvem školství, zpočátku to nevypadalo nadějně. Vedení vypracovalo vlastní zkušební osnovy a požádalo o povolení experimentálního projektu. Ten však byl odmítnut s tím, že pokud se ve škole nejedná o výuku trivia (čtení, psaní, počty), nejedná se o školní výuku v pravém slova smyslu. Během dalších let, kdy už se země připravovala na vstup do EU, se postoj ministerstva postupně změnil, probíhala další jednání, vyjádření hygieny, starosty městské části, školského úřadu Prahy 10, a pak v srpnu 1996 byla škola zařazena do sítě škol. „České Ministerstvo školství bylo v podstatě nakonec donuceno Evropskou unií změnit názor a síť škol změnit. Tím pádem mohla naše speciální diakonická škola vzniknout a byla schválená.“, říká Dana Caldová, zakladatelka a bývalá ředitelka, která ve svém úsilí nepolevila. Po ní novou školu pak vedla od roku 1995 Marcela Friedlová, následně Vlasta Beščecová.

Na tuto školu ve Strašnicích navazuje pak také otevření školy ve Stodůlkách v roce 1997, školy ale fungovaly každá samostatně až do roku 2015, kdy došlo ke sloučení. Ve Stodůlkách bylo kvůli škole už potřeba pedagogické vedení – nastupuje tedy paní ředitelka Naděžda Štuksová, poté Zuzana Švarcová. K 1. 1. 2005 došlo k oddělení škol od středisek ve Strašnicích i ve Stodůlkách, což bylo dáno změnou školského zákona. Dnes funguje škola i středisko stále vedle sebe, ačkoliv samostatně. Mateřská škola a základní škola speciální od samého začátku vzdělává děti a žáky s mentálním postižením a více vadami, povinná školní docházka je 10 ti letá, absolventi mají možnost pokračovat a využívat služby stacionáře a odlehčovací služby ve středisku.

Středisko Diakonie Praha (dnes pod něj patří Stodůlky - Na palubě, Strašnice - Ratolest a další pracoviště, o kterých se mluví v následujících kapitolách), které poskytuje sociální služby, vede ředitel Jakub Suchel. Mateřskou školu a základní školu speciální Diakonie ČCE Praha 5 (s pracovištěm ve Stodůlkách a detašovaným pracovištěm ve Strašnicích) vede ředitel Milan Černý.  Od 1. ledna 2021 dojde ke sloučení pražských diakonických škol, tj. i speciální školy v Praze 4 – Michli. Více o škole v Michli v kapitole Krok po kroku ve Zvonku.

Současná zástupkyně ředitele ve speciální škole je paní Věra Růžičková, která je zároveň i maminkou dítěte s postižením. Se synem Adamem přišla do Stodůlek v roce 1990, když mu byly tři roky. Adam byl nejprve v integrovaných jeslích a školce, pak v přípravném stupni, dále ve speciální škole a nyní je klientem Denního stacionáře Na palubě. 30 let a pořád oba tady. Byl vlastně úplně první dítě s těžším postižením, které bylo ve Stodůlkách mezi zdravé děti a ty s lehčím postižením zařazen.  „Chodila jsem sem s Adamem každý den, a protože jsem vystudovaná učitelka, tak pak v roce 1997, když už jsem měla třetího syna ve školce, nechtěla jsem zůstávat doma. Tak jsem se poptávala kolem a tenkrát tady ve Stodůlkách docházelo k různým změnám, měla nastoupit paní učitelka, ale byla dlouhodobě nemocná. Tak jsem nastoupila na záskok. Nejdřív na týden, na dva, pak z toho byly dva měsíce na pozici asistentky pedagoga. Pak byla chvíli pauza a já znovu zjistila, že jen doma rozhodně být nechci. Přišla jsem tedy zase zpět a už jsem zůstala, dostala jsem třídu, dostudovala jsem si speciální pedagogiku a v té třídě jsem do dneška. Za ty dva měsíce, co jsem vypomáhala, jsem zjistila, že dokáži skloubit práci s péčí o tři děti. Kdybych Adama měla trvale doma, náš život by byl úplně jiný.“

FOTO Věra Růžičková, zástupkyně ředitele ZŠ a MŠ speciální Diakonie ČCE Praha 5, se synem Adamem

Věra Růžičková, zástupkyně ředitele ZŠ a MŠ speciální Diakonie ČCE Praha 5, se synem Adamem, se synem Adamem

FOTO Adam jako malý kluk v Diakonii ve Stodůlkách už před mnoha lety, 2006  

Adam jako malý kluk v Diakonii ve Stodůlkách už před mnoha lety

Sociálně terapeutická dílna

Projekt dílny Dana Caldová také dotáhla do konce a v září 1997 byl zahájen provoz dnešní Sociálně terapeutické dílny (do roku 2007 Centrum denních služeb), která také patřila pod pracoviště ve Stodůlkách, ale prostory měla a dodnes má na Lužinách v Mohylové ulici. Kreativní prostor, kde je každému blaze, byl tehdy rekonstruován společnými silami zapálených jednotlivců. Velkou pomocí k vybudování dílny přispěli manželé faráři Hudcovi, kteří uzavřeli smlouvu o dlouhodobé spolupráci střediska se sborem Českobratrské církve evangelické v Praze 6 Dejvicích a organizovali mnoho kulturních a společenských akcí na podporu rozvoje střediska, např. bazary, koncerty, Dny Diakonie spojené s aukcemi výtvarných děl, dobrovolnickou činnost atd. A právě z tohoto období pramení následná dlouholetá spolupráce s tímto sborem, která pořád trvá a perfektně funguje. Stejně tak se tehdy formovala přes Lejdarovi spolupráce s farním sborem ČCE ve Strašnicích, s farářem Lejdarem a Klineckým, který nám také ochotně pomáhá i o mnoho let později.

FOTO Dana Caldová v dnešní Sociálně terapeutické dílně, kde působila 10 let jako vedoucí, 2004  

Dana Caldová v dnešní Sociálně terapeutické dílně, kde působila 10 let jako vedoucí, 2004

 

Krok po kroku ve Zvonku

Historie Zvonku, který dnes už také patří pod středisko Diakonie Praha, se začala psát v roce 1992 v michelské ulici V Zápolí. V lednu zde bylo otevřeno diakonické středisko pod prvotním názvem Dětské centrum Diakonie (denní a týdenní stacionář pro děti s mentálním a kombinovaným postižením).  V září 1993 pak bylo zařazeno do sítě škol, neboť při něm vznikla a byla otevřena Speciální mateřská, zvláštní a pomocná škola, jejíž součásti byl také internát v budově. Tento objekt byl zakoupen Dětským centrem Diakonie pro vlastní provozování, děti zde bydlely a tím, jak rostly, bylo třeba pro ně zajistit návaznost - vzdělávání, školku a školu. Budova V Zápolí byla tehdy řádně odkoupena z Fondu národního majetku a to za cenu obvyklou. V průběhu následujících let byla budova rekonstruována – nová jídelna, úprava zahrady, rekonstrukce vnitřních prostor. V roce 1999 Centrum otevřelo chráněné bydlení v Rudné u Prahy, v polovině tohoto roku pak domov pro opuštěné děti s mentálním a kombinovaným postižením (postupně se změnil v dnešní domov pro OZP). O rok později došlo ke změně názvu celého Centra, které se stalo Diakonií ČCE – střediskem Zvonek v Praze 4, v tomto roce rovněž došlo k otevření služby rané péče, jejíž součástí byla i služba respitní. V dalším roce bylo otevřeno centrum denních služeb, jehož součástí byla dílna pro sociální a pracovní rehabilitaci uživatelů. V roce 2002 si středisko pronajalo navíc budovu bývalých jeslí od MČ Prahy 4, a to v Šípkové ulici, kam se přesunulo nejprve chráněné bydlení z Rudné u Prahy, posléze další služby. Tento objekt si žádal mnoho úprav svépomocí, aby vyhovoval potřebám klientů. Posléze kolem roku 2005, s ohledem na změnu zákona o církevních školách, došlo k rozdělení a osamostatnění střediska a školy, budova V Zápolí se stala majetkem střediska s ohledem na právní subjektivitu a vzhledem k tomu, že středisko dříve tuto budovu koupilo a zaplatilo. Roky ji pak středisko pronajímalo speciální škole. Nicméně v roce 2020 byla tato budova převedena do majetku ústředí Diakonie ČCE a v užívání ji má stále škola. Pro Zvonek tedy zůstala jako hlavní pracoviště pronajatá budova v Šípkové ulici v Krči. V průběhu let docházelo ke stabilizaci střediska, od roku 2007 pak bylo otevřeno chráněné bydlení v dalších pronajatých bytech v rámci Prahy 4. Od ledna 2018 patří pracoviště Zvonek pod středisko Diakonie Praha a dnes nabízí tři sociální služby  - domov pro osoby se zdravotním postižením, chráněné bydlení a centrum denních služeb. Partnerským sborem střediska je také FS ČCE v Nuslích, který byl původně navázán právě na Zvonek.

FOTO Helena na Domově pro OZP Zvonek 2011 vs 2020

Helena v Domově pro OZP Zvonek 2011 vs 2020

Zvonkovou minulostí nás provedla Míša Kunzová, bývalá ředitelka střediska Zvonek a dnešní zástupkyně ředitele Diakonie Praha, která do Krče poprvé přišla v roce 2007. „Přivedla mě sem vlastně moje dcera Míša, skončila ve škole a potřebovala začít v centru denních služeb. Tehdy mě oslovila bývalá kolegyně ve Zvonku, jestli tady nechci pracovat. A já jsem chtěla. Takže jsem šla po 20 letech pracovat. Ty roky jsem se hlavně starala o vlastní dceru s postižením. A jsem původně vyučená krejčová, takže jsem při tom šila a dělala nárazově různou práci. Teď jsem ale tady už 13 let a moje Míša taky.“ Nejdřív Míša pracovala v přímé péči na noční a na víkendy, pak jako vedoucí domova pro OZP, vedoucí chráněného bydlení a nakonec jako ředitelka celého Zvonku. „Musíš tady fakt nechat kus sebe, pak to jde.“, říká k fungování sociálních služeb.

FOTO Míša Kunzová s klientem Zbyňkem na zahradě ve Zvonku

Míša Kunzová s klientem Zbyňkem na zahradě ve Zvonku

 

Poslední roky, současnost a výhled do budoucna

Od 15. 12. 2000 neslo stodůlecké pracoviště název Diakonie ČCE – středisko v Praze 5 Stodůlkách. Od 1. 1. 2015 se ke středisku ve Stodůlkách připojilo středisko Ratolest ve Strašnicích a společně začaly fungovat pod názvem Diakonie ČCE – středisko Praha (Diakonie Praha), který je platný dodnes. Stejně tak se touto dobou spojila škola ve Strašnicích a škola ve Stodůlkách, které do té doby fungovaly každá zvlášť. Následně od 1. 1. 2018 se připojilo ke středisku Diakonie Praha ještě do té doby samostatné středisko Diakonie Zvonek v Krči.

V současné době středisko Diakonie Praha poskytuje devět sociálních služeb:

Pracoviště Na palubě ve Stodůlkách: denní stacionář, týdenní stacionář, odlehčovací služba

Pracoviště Ratolest ve Strašnicích: denní stacionář

Pracoviště Zvonek v Krči: domov pro OZP (detašované pracoviště v Dolních Počernicích), centrum denních služeb, chráněné bydlení

Pracoviště na Lužinách: sociálně terapeutická dílna

Terénní služba v kraji Praha, Středočeský, Ústecký, Plzeňský: raná péče

Dnešní sídlo Diakonie Praha a všechna pracoviště sociálních služeb střediska se v průběhu času rekonstruovala a upravovala tak, aby vyhovovala potřebám klientů. Někdy jsme prováděli úpravy vlastními silami a z vlastních prostředků, někdy nám pomáhali městské části, ústředí Diakonie ČCE, dárci, firmy a řada podporovatelů. Jen pro představu z těch větších záležitostí… ve Stodůlkách se podařilo kompletně renovovat budovu a zahradu, zrekonstruovat odlehčovací službu, zavést systém tepelných čerpadel pro úsporu energie, vystavět nový hlavní vstup a reprezentativní atrium směrem do zahrady, pořídit pojízdnou plošinu pro vozíčkáře, přestavět starou prádelnu na kanceláře a další. Ve Zvonku máme budovu i venkovní pozemek v pronájmu od Prahy 4. Díky té se kompletně přestavěla a vybavila zahrada a hřiště, prostor, který je otevřen i pro veřejnost. Klienti jsou tak hezky propojeni s okolní komunitou. Jinak vzhledem k tomu, že pracoviště není naším majetkem, probíhají trvale drobnější úpravy. Stejně tak se děje v Ratolesti ve Strašnicích, kde se větší úpravy dějí na náklady Prahy 10, ty menší záležitosti si řešíme sami – třeba venkovní relaxační zónu, terapeutickou místnost snoezelen atd. Průběžně se staráme o byty chráněného bydlení, o sociálně terapeutickou dílnu a kanceláře rané péče tak, aby bylo prostředí příjemné a funkční.

FOTO Atrium v sídle ve Stodůlkách

Atrium v sídle ve Stodůlkách

FOTO Nová zahrada a pohled na budovu Na palubě ve Stodůlkách

Nová zahrada a pohled na budovu Na palubě ve Stodůlkách

FOTO Nová zahrada Na palubě ve Stodůlkách

Nová zahrada Na palubě ve Stodůlkách

FOTO Odlehčovací služba Na palubě ve Stodůlkách před rekonstrukcí

Odlehčovací služba Na palubě před rekonstrukcí

FOTO Odlehčovací služba Na palubě ve Stodůlkách po rekonstrukci

Odlehčovací služba Na palubě po rekonstrukci

 FOTO Rekonstrukce zahrady ve Zvonku v Krči

Rekonstrukce zahrady ve Zvonku v Krči

FOTO Nová zahrada a hřiště ve Zvonku v Krči

Zahrada a hřiště ve Zvonku v Krči

 FOTO Snoezelen v Ratolesti ve Strašnicích

Snoezelen v Ratolesti ve Strašnicích

Přesunujeme se do současnosti, k letošnímu roku 2020 ředitel střediska Jakub Suchel říká: „Diakonie má za sebou mnoho uskutečněných a zvládnutých věcí. Ani v současné době nezahálíme. Letos otevíráme nový domov pro osoby se zdravotním postižením v Dolních Počernicích s kapacitou 10 míst, který je zároveň pobočkou stávajícího domova ve Zvonku v Praze Krči.  Celý dům má zároveň potenciál do budoucna pro další rozšiřování. Pokud se tak stane, tak jen o několik dalších lůžek. Nechceme budovat ústavy, ale vyvářet pokud možno co nejvíce domácí prostředí.“

FOTO Budova v Dolních Počernicích

Budova v Dolních Počernicích

FOTO Detašované pracoviště Domova pro OZP v Dolních Počernicích

Detašované pracoviště Domova pro OZP v Dolních Počernicích

„Zároveň plánujeme další projekty. V současné době řešíme stavební povolení pro Domov se zvláštním režimem, který je v plánu spustit na přelomu roku 2022 a 2023 v pražských Stodůlkách. Nové zařízení počítá s tím, že bude fungovat 365 dní v roce, 24 hodin denně a bude stabilním domovem pro dospělé klienty s PAS, kteří potřebují individuální, intenzivní a hlavně neustálou péči. Cílem je také přinést ulehčení a pozitivní vyhlídky rodinám, které se o autisty starají, a fungují ve velmi náročném, často beznadějném režimu.“

FOTO Vizualizace Domova se zvláštním režimem

Vizualizace Domova se zvláštním režimem

„Poté chceme navázat výstavbou komunitního centra, o kterém přemýšlíme už řadu let. Jeho prostřednictvím chce Diakonie vytvořit zázemí nejen uživatelům s kombinovaným postižením, ale i jejich rodičům a přátelům a také širší veřejnosti, nabídnout prostor pro pravidelná setkávání, besedy, přednášky i konference o konkrétních zkušenostech nejen z řad odborné veřejnosti. Konkrétně se jedná o prostory, které vzniknou spojením a zastřešením jinak sporadicky využívaných atrií a nástavbou na přední část budovy. Zvládnuté výzvy z minulosti nám dodávají naději do budoucna, že se zvládneme i ty nové a překážky s tím spojené.“, komentuje ředitel Jakub Suchel další vývoj do budoucna.

Za uplynulých 30 let se toho stihlo hodně dobrého. A snad hodně máme ještě před sebou. Děkujeme všem, kteří nás provází na této třicetileté cestě, podporují nás a fandí nám.  Držte nám palce!

FOTO Pracoviště ve Strašnicích – dnešní Ratolest

Pracoviště ve Strašnicích - dnešní Ratolest

FOTO Stacionáře Na palubě

 Stacionáře Na palubě

 FOTO Sociálně terapeutická dílna

Sociálně terapeutická dílna

FOTO Domov pro OZP Zvonek

 Domov pro OZP Zvonek

 FOTO Centrum denních služeb Zvonek

Centrum denních služeb Zvonek

FOTO Chráněné bydlení Zvonek

Chráněné bydlení Zvonek

FOTO Kanceláře Rané péče Diakonie

Kanceláře Rané péče Diakonie

 

STŘÍPKY ANEB OSOBNÍ PŘÍBĚHY A POHLED NA VĚC

 

Dana Caldová

Zakladatelka

FOTO Dana Caldová se současným ředitelem Diakonie Praha Jakubem Suchelem

Dana Caldová se současným ředitelem Diakonie Praha Jakubem Suchelem

Dana Caldová hodnotí současný přístup společnost k lidem s postižením pozitivně: „Dnes jsou lidé s postižením přijímáni daleko lépe, je to velký rozdíl. Tím, že se objevují mezi lidmi a nejsou odsunuti stranou. A ta změna terminologie udělala také hodně. Dřív lidé nechápali, že i ti s postižením mohou žít normálně. “

„Těší mě, že projekty, které jsem připravovala tenkrát, ne sama, ale s pomocí dalších, jsou pořád nosné. Že to pořád je zapotřebí a že to funguje a dokonce se to rozvíjí. A navíc mi to naplnilo život, mě to bavilo a dávalo smysl.“  Tak vnímá paní Caldová své dlouholeté působení v rámci Diakonie. Dodává, že všechno to bylo tak nějak součástí přirozeného běhu jejího života a různorodosti se nebála.

Doufám, že život v Diakonii zůstane pořád na osobní bázi. Do dalších let bych středisku přála, aby dokázalo získat pro svou práci hodně kvalitních pracovníků. A pak bych popřála, aby diakonická střediska mezi sebou spolupracovala a byl mezi nimi vždy pomyslný most.

 

Jakub Suchel

Ředitel Diakonie Praha

FOTO Jakub Suchel

Jakub Suchel

A jaká cesta vedla současného ředitele právě do Diakonie Praha? Jakub nejdřív vystudoval Jabok, což je Vyšší odborná škola sociální a teologická, která spolupracuje s Evangelickou teologickou fakultou. Před tím ještě jeden rok studoval geologii, ale jak sám říká, byla to slepá ulička: „Samotná geologie je dobrý koníček, do teď mě kameny zajímají, přesněji řečeno paleontologie. Raději jsem ale zvolil jako svou životní cestu práci s živým materiálem. Lepší je zjistit to dřív, než později.“ Poté se mu naskytla možnost udělat si bakaláře na Evangelické fakultě. A následně po několikaleté studijní pauze ještě pokračoval na FHS při UK. „Jabok, potažmo Evangelická teologická fakulta, mě vybavily prakticky, a myslím, že dobře. Cítil jsem ale potřebu mít nějaký teoretický základ a přesah s kontextem. Proto jsem později zvolil navazující magisterský program Sociální politika a sociální práce v rámci oboru Občanský sektor.“ V roce 1999 začal pracovat v Životě 90 jako poradce a vedoucí poradenství a po několika dalších letech a chvíli „odpočinku“ mimo sociální služby se v roce 2008 přihlásil do výběrového řízení tenkrát na pozici ředitele Diakonie Stodůlky, které se později po slučování s dalšími pražskými středisky transformovalo na Diakonii Praha.

K motivaci pro svou práci Jakub Suchel říká: „Především mě motivuje dobrá zpětná vazba a zájem klientů o služby Diakonie. Často se na nás obracejí na základě pozitivních referencí od klientů, kteří naše služby doposud využívali. Je to pro nás zároveň závazek udržet a posilovat kvalitu služby a snažit se v rámci možností pracovat na rozšiřování kapacity. A dále možnost bezprostředně ovlivňovat směřování celého střediska.“

Na otázku, jak hodnotí ze svého pohledu současný přístup společnosti k lidem s postižením, odpovídá: „Moje osobní zkušenost je dobrá.  Domnívám se, že pozitivní roli sehrávají školy a také to, že veřejnost má více příležitostí potkávat tyto naše spoluobčany ve svém okolí. Na druhou stranu na některých kauzách vidíme, že na základě předsudků někde odmítnou ve své obci vybudovat např. chráněné bydlení.  Nebo stačí málo, aby se zmařilo několik let práce tím, že Ministerstvo školství zúží podporu pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami s cílem ušetřit na asistenci pedagogů.“

Jakub také vzpomíná na asi nejtěžší období ve středisku během jeho působení:  „V roce 2012 jsme obdrželi nulovou dotaci na dvě sociální služby, a to kvůli administrativní chybě. Dotaci jsme nakonec obdrželi v rámci druhého kola, ale až v září. Do té doby to byly nervy.“ A zároveň přidává vzpomínky na momenty pozitivní a radostné: „Není to jedna událost, ale řada menších, takřka každoročních, které mě těší a zarývají se do paměti. Jsou to události a oslavy, kdy se daří zprovozňovat a otevírat nové služby, zrekonstruované prostory, zvelebovat zahrady apod. Vždy je to spojené s radostí, že se dobré dílo podařilo a povzbuzením do budoucna.“

A na závěr i přání do dalších let: Středisku přeji, aby se nadále rozvíjelo, nestagnovalo, aby se zde dobře cítili klienti i pracovníci, ale aby zároveň stálo na pevných základech diakonických hodnot.“

 

Michaela Kunzová

Zástupkyně ředitele Diakonie Praha, vedoucí hospodářské správy, matka dcery s postižením

FOTO Míša Kunzová

Míša Kunzová

„My jsme se dřív před rokem 1989 s lidmi s postižením vlastně neviděli. Když jsme potkali člověka na vozíku, většina z nás zůstala stát s otevřenou pusou. Kolem nás to prostě nebylo. Lidi s postižením tenkrát opravdu byli někde na okraji schovaní za zdí.“ Dnes Míša Kunzová říká, že ji dříve ani nenapadlo, že by byla vůbec nějaká pečovatelská práce v této oblasti a v důstojném prostředí. Byli totiž jen velkokapacitní ústavy. Všechno se začalo měnit až po revoluci, do té doby to bylo tabu. Neznala nikoho s postižením ani ve svém okolí, pak se ale narodila dcera Míša a všechno bylo jinak. Do toho se během pár let narodily další dvě dcery, pečovala tedy o tři malé děti, a vlastně až v roce 2007 se Míša a Míša dostaly do Zvonku. Obě sem přivedla společná životní cesta a jsou tu i dnes, jedna jako zástupkyně ředitele v kanceláři a druhá v centru denních služeb jako klientka.

Posun ve společnosti vidí jasně k lepšímu. „Třeba když jsem sem nastoupila já, zahrada byla pro veřejnost zavřená, všichni kolem zvědavě pokukovali, bylo to takové rozpačité, někteří nám fandili, někteří ne. Pak se díky městské části podařilo otevřít hřiště a jsme v kontaktu s okolní komunitou. Malým dětem, které sem chodí pravidelně, je většinou dnes úplně jedno, jestli kolem sebe mají lidi s postižením, nebo bez něho. Vidí je od malička a nepřijde jim to zarážející.“

„Nejvíc mě těší opravdu ta samotná práce s klienty. Proto občas sloužím, abych byla i v přímé péči. Je to hrozně důležité vědět, pro koho to člověk dělá. Je to fajn.“, říká s nadšením žena opravdu osobně ponořená do své práce. „Naopak nejhorší byl rok, kdy opravdu nebyly peníze. Muselo se šetřit a lidem se nemohlo dávat to, co bylo potřeba. Všechno starší, použité, nehezké, člověk se necítí dobře. A zoufalý je v posledních letech nábor lidí. Cítím, že lidé sem jdou jen do práce, ale pravdou je, že tady musejí nechat kus sebe a brát si to za své, pak to funguje úplně jinak. A většinou je to tak, že ti, kdo si v životě něco zažili, museli se někdy o někoho intenzivně starat, tak práci u nás dělají víc srdcem a je to znát.“ Tak nahlíží Míša svým pohledem na ty horší stránky, které se v sociálních službách objevily a objevují.

„Lidi u nás ve službách doprovázíme. Třeba dvě naše klientky…jedna z dětského domova, jedna z Klokánku…jako dospělé byly léta tady v domově a pak v chráněném bydlení. Nakonec jsme je v podstatě jako rodina doprovodili až ke svatbě na místní zahradě. Teď dokonce žijí samy a o vše se starají.“ I takové hezké příběhy se ve středisku dějí.

FOTO Svatba ve Zvonku

Svatba ve Zvonku

„Popřála bych středisku k narozeninám, abychom měli stabilní zaměstnance a dobře spolu komunikovali a věděli o sobě. Je to totiž jedna velká rodina. Navíc spokojený zaměstnanec rovná se často spokojený klient. Výhodou je, že nestagnujeme, pořád se rozvíjíme a něco se děje. A to doufám, že zůstane.“ vzkazuje Míša na závěr.

 

Iva Procházková

Hospodářka pracoviště ve Stodůlkách, bývalá hlavní zdravotní sestra a ředitelka zařízení ve Stodůlkách v raných 90. letech, pracuje zde od roku 1983

FOTO Iva Procházková

Iva Procházková

Jak se Iva Procházková dostala k Diakonii, vysvětluje s úsměvem:  „Já jsem pořád na stejném místě.“  Původně ale ještě pracovala na Praze 9 jako zdravotní sestra, v roce 1983 pak přešla do Stodůlek jako vedoucí sestra nově postavených jeslí. Během následujících let tady pokračovala jako zastupující ředitelka a ředitelka, když bylo potřeba, řešila věci z ranku hospodářky anebo byla u klientů v přímé péči.  A v kanceláři hospodářky u hlavního vstupu ji najdete doteď, přestože mohla být už 12 let v důchodu. Svou cestu Diakonií uzavírá opět s úsměvem: „Tady se to jenom různě měnilo, ale já ne. Jsem tady víc jak doma. Člověku to tak nějak přiroste.“

„Nejvíc mě těší jednání lidí z venku, dnes se na naši práci koukají lidé většinou s respektem, dříve to bylo spíše odsuzováno, že se vůbec lidem s postižením někdo věnuje. Tahle změna mi dělá radost. A také to, že vidím, jak jsou u nás klienti spokojení a šťastní. Někteří z nich dokonce od úplného začátku v 90. letech až do dnešních dní.“

Naopak jako starost vidí aktuální nedostatek personálu a fakt, že je těžké sehnat lidi. A tak přeje Diakonii Praha k 30. výročí právě fajn lidi, kteří budou svou práci dělat srdcem a zůstanou dlouho.

 

Věra Růžičková

Zástupkyně ředitele MŠ a ZŠ speciální Diakonie ČCE Praha 5, matka syna s postižením

FOTO Věra Růžičková už před lety ve Stodůlkách

Věra Růžičková už před lety ve Stodůlkách

„Myslím si, že posun ve společnosti je velký. Možností je také mnohem víc. Já to ale jako samozřejmost neberu. My jako rodina jsme dřív nikdy neměli auto, celá rodina s Adamem jsme jezdili vlakem, s kočárky a krosnou. Všichni mě kolem znají, pořád jsme chodili pěšky, cesta necesta. Lidé bývali většinou milí.“, říká maminka syna s postižením a zástupkyně ve speciální škole pro děti s postižením v jednom.

„Pro mě byla výhoda, že jsem Adama mohla tenkrát dát sem do Stodůlek. Jak říkám, žiji život zdravých dětí. Adam byl první, pak se mi narodili ještě dva synové, oni do toho prostě vpadli a přišlo jim to normální, nic jiného neznali. Dovolenou máme v kuse týden jednou za rok, jinak jsem s Adamem pořád.“, doplňuje pozitivně Věra Růžičková.

„Podle mě Diakonie Praha odevzdává opravdu dobrou práci. Adam je spokojený a proto tady vedle i pracuji také v diakonickém zařízení – ve škole. Všechno nám to dohromady vyhovuje. A přeji Diakonii Praha k 30. výročí, ať vzkvétá, ať se rozšiřuje, ať se přizpůsobuje potřebám a ještě jednou tolik.“, uzavírá své povídání žena s velkým Ž.

 

Jana Petrů

Pedagožka, matka dcery s postižením

FOTO Jana Petrů se všemi mi svými dětmi, Kačka v kočárku, kluci ve vozíku, 1994

Jana Petrů se všemi mi svými dětmi, Kačka v kočárku, kluci ve vozíku, 1994

Kačenka se kvůli infekci v těhotenství narodila už ve 29. týdnu v roce 1986, měla ještě sestru – dvojče, ta bohužel zemřela. Její matka, Jana Petrů, prožila po porodu klinickou smrt a následně byla tři týdny v kómatu. Po probuzení se dozvěděla, že přežilo pouze jedno dítě, které však mělo rozsáhlé krvácení do mozku a má nenávratné postižení, že infekce v těhotenství byla pravděpodobně způsobena chybou vyšetřující lékařky a že nedostane žádnou mateřskou, protože si o ni nestihla zažádat. Na otázku, jestli je dnes něco jinak než dříve v dobách před revolucí… na to se snad ani nemá smysl ptát. Po šesti letech se paní Janě narodila znovu dvojčata – zdraví kluci. Kačenka je přes týden ve stacionáři Na palubě, paní Petrů může pracovat a život rodiny plyne v poměrně normálním rytmu.

„Co bych popřála Diakonii Praha k 30. narozeninám? To je hrozně jednoduché… Dost lidí, kteří budou nadšení a oddaní své práci. A zároveň aby nevyhořeli, protože je to strašně náročné.  Je potřeba je hýčkat. Myslím, že to je nejdůležitější, aby byli lidi.“, říká paní Jana.